Covidová pandemie žene studenty do poraden psychologů. Tématem nejsou ale jen deprese a úzkosti, ale také problémy se studiem. Podle statistik ministerstva školství na českých veřejných vysokých školách v době pandemie vzrostl počet studentů s poruchami učení. Letos ministerstvo eviduje 1561 vysokoškoláků, kteří mají prokazatelně specifické poruchy učení a potřebovali tomu přizpůsobit studium. O rok dříve jich bylo 1249 a před pandemií v roce 2019 pouze zhruba tisícovka. Za poslední dva roky se tak jedná o nárůst zhruba 50 procent.
Také na Mendelově univerzitě v Brně je aktuálně velký přetlak zájemců o služby psycholožek. Několik desítek z nich přitom čeká, až na ně bude mít odborník čas. „Jedním z klíčových témat je i téma studia a studijních obtíží, strachu ze selhání, strachu z distanční výuky a podobně,“ uvedla Veronika Matějková z Poradenského centra MENDELU. Jen na této vysoké škole vzrostl zájem o trénink studijních strategií během koronakrize na čtyřnásobek u individuálních konzultací a skupinové kurzy s tématikou učení se vždy zaplní do pár dnů.
Studenti nejčastěji zmiňují strach. Bojí se, že něco nezvládnou, že nemají dostatek znalostí, nebo se nemohou dokopat a mají k učení online odpor. Proto od odborníků na začátku spolupráce dostanou SWOT analýzu, kde se zamýšlí nad sebou jako studentem. „Znalost sebe sama a procesu učení, tedy jak se vlastně učím já sám a jaké mám schopnosti a možnosti, zvyšuje jistotu a psychickou pohodu i ve zkouškovém období,“ uvedla Matějková. Počet dyslektiků na vysokých školách patří vedle psychických onemocnění k nejrychleji rostoucím, což se táhne jako tenká červená nit už od nižších stupňů vzdělávání. Podle odhadů odborníků je v české populaci 5 až 10 procent lidí s nějakou formou poruch učení. Vysoké školy na to reagují rozšiřující se nabídkou služeb, které by tyto studenty aktivizovaly.
Poradenské centrum MENDELU nabízí program Já na to mám! pro VŠ, který je unikátní v tom, že v sjednocené podobě poskytuje dospělým s dyslexií procvičení právě těch oblastí, ve kterých nejčastěji selhávají. Jde typicky o práci s texty, verbální dovednosti, plánování, paměť a prostorovou orientaci. V České republice zatím ucelenější systém pro dospělé dyslektiky neexistuje. „Učíme studenty o učení přemýšlet a využívat toho, co je pro lidi s dyslexií přirozené, a to je vyšší míra kreativity, schopnost dřít a hledat vlastní cesty. Využíváme předností a silných stránek každého studenta individuálně. Tím se dostávají od pasivního přijímání služeb jako je čas navíc, k aktivnímu konání. Jednoduše se snaží například přetvořit studijní materiály k obrazu svému. Používají barvy, obrázky, dopisování, odstavce, zvýraznění, lepící lístečky, až k tomu, že si na výuce řeknou, co potřebují jinak,“ uvedla Matějková.
Příkladem je studentka zootechniky na Agronomické fakultě Veronika Kubešová, která v hodinách zoologie plete, aby lépe dovedla zacílit svou pozornost pouze na přednášejícího. Sama už od základní školy musí u učení vynakládat nemalé úsilí, aby si věci dobře zapamatovala. Rozptylují ji okolní ruchy, nedaří se jí udržet pozornost. Na studijní poradenství dochází od léta. „Získala jsem už větší pocit jistoty. Vím, za kým jít, co mohu při studiu využít, co mi při učení funguje. Pro mne je to kreativní práce s tabletem, pletení ve výuce, časté přestávky, rozmluvy se spolužáky, vlastní obrázky. Zlepšit ještě potřebuji prokrastinaci a denní režim,“ uvedla studentka.
A jací jsou vlastně dyslektici na vysokých kolách? Často mají průměrné až nadprůměrné IQ, a i přes svůj zdánlivý handicap prošli přijímacími zkouškami a maturitou. Dyslexie sama o sobě ale nemá souvislost s hodnotou IQ. Mozek dyslektika pracuje jinak, ale ne hůř. Pro učení je to ale handicap. Pokud dyslektici chtějí studium zvládnout, musí hledat nové cesty a pracovat jinak. Řada z nich pak excelovala ve vědě nebo umění. Problémy s dyslexií měli Alexander G. Bell, Henry Ford, Pablo Picasso, Thomas A. Edison, nebo Agatha Christie.